Epilog prvý: Eulenburg

Černočerná listopadová noc. Na vysutý bastion Kočíčí hlavy před necelou půlhodinou měkce dosedl přistávací modul, k němuž nyní malou brankou zamířila trojice postav. Téměř neosvětlená loď přistála směrem k pozorovatelům bokem a kdyby sami neviděli, co to vlastně bylo, byli by věřili, že nad bastionem někdo postavil divnou střechu s půdou – motory zhasly krátce po přistání a svítilo jen jedno jediné světlo pod nímž se nacházel vstupní žebřík.

Günther Ackermann, či spíše Jorg Allen, tou dobou již bývalý dvorní mág a rada, se naposledy ohlédl směrem k vršku strmého schodiště. Tam však narazil jen na tvrdé pohledy grafa, kapitána a ostatních. „Nasedat“ zavelela krátce Magni, a vyhoupla se po žebříku do útrob modulu. Jorg ji následoval, avšak dával si velmi záležet na tom, aby to vypadalo co nejneochotněji. Žebřík se za ním s krátkým zasyčením zatáhl a světlo zhaslo. Za necelou minutu se ozvalo hučení, na povrchu trupu probliklo několik diod. Temný hukot přešel v krátké zaburácení hlavního motoru a výdobytek techniky vzlétl za oslnivého záblesku k jasnému nebi. Netrvalo dlouho, a po provizorním zastřešení bastionu zbylo jen očouzené cimbuří.

„U Gundenhara, oni nelhali.“ zvládl jen hlesnout graf při pohledu na slabý sloup kouře. „Meeerde.“ ozvalo se odkudsi z davu. „Kuuuurwa… mať. Do pierdole kurwamať, tohle mě nikagda neuvěřej.“ přidal se jeden z gorodinských. „Vážně, bytosti z hvězd. A já mu nevěřila. Ale… že to nejsou Gorodinci? Že ne?“ špitla malá dívčina.

„I hubu drž, že on Gorodinec, eto všeci slušali!“

Než na tuhle vychodniarskou invektivu stačil kdokoliv zareagovat zmínkou o herezi, ozval se od brány zvuk koňských kopyt a ostrý, naléhavý hlas: „Graf! Kde je graf! Ve jménu krále, potřebuji mluvit s místním grafem!“

***

Graf Karl Arnulf Kastel von Eulenburg za sebou zavřel dveře do pracovny a uvelebil se v křesle za stolem. Před ním stál mladík, ne starší pětadvaceti, ale vypadal, že už má něco za sebou. Přinejmenším opravdu dlouhou cestu, šat měl zablácený a smrděl takřka pekelně, i přesto si zachovával hrdý postoj a živelnou jiskru v oku. „Vidím, že jedeš z daleka. Co neseš?“ zeptal se krátce. Mladík bez mrknutí oka zalovil v cestovní torně a vytáhl z ní odznak a lejstro. Odznak přistrčil grafovi na stůl, zatímco lejstro si ještě ponechal v ruce.

„Můj pane, jsem svobodný pán Johannes Brams von Züllach, příslušník královské služby a v jejím jméně nesu z Altburgu zprávu nejzávažnější. Přejdu rovnou k věci, jakkoliv to zní šíleně. Asi tomu nebudete věřit, ale jde o závažné podezření ze spiknutí a infiltrace všeho, co je Anhaltu svaté – a některé indicie ukazují, že by mohl být infiltrován i Eulenburg.“

Graf jen pokynul hlavou, aby rozvědčík pokračoval.

„V několika městech Anhaltu, zejména v Altgradu, jsme našli špiony neznámé organizace, kteří byli infiltrováni v důležitých institucích. Jednota, armáda, univerzity, královská kancelář. Mohou být velmi nebezpeční, poslední výslech nepřežil nikdo z přihlížejících strážných a skoro ani sám vyšetřovatel. Jsou označeni šiframi podobnými těmto.

„Deset tolarů na to, že je poznáte podle divného kódu na předloktí, hm?“ prohodil graf když rozlamoval pečeť dopisu, aby nahlédl dovnitř.

„Vyhrál byste, pane. Takže jste se s nimi setkali?“

„A nejen to. Dokázali jsme se s nimi vypořádat, ale je za tím mnohem víc.“ opáčil graf a odšoupl první list, aby se dostal ke zbytku psaní. „Myslím, že k tomuhle tu máme jeho veličenstvu Alberichovi co říct. A nejen jemu, celé bezpečnostní radě.“

„Dozvěděli jste se o nich něco? Nebo snad dokonce od nich?“

„Ano. A jsem si celkem jistý, že to, co jsme se dozvěděli, bude naopak připadat šílené nejen vám, Johannesi, ale i jeho veličenstvu. A jakkoliv chápu, že jeho veličenstvo Alberich nerad opouští Altburgský trůn, tohle je záležitost, kterou bude potřeba probrat osobně. Tady. Na Eulenburku. Popravdě, jdeš celkem vhod, jinak bych musel někoho vyslat. Vybavím tě lejstrem, které se musí do Altgradu, přímo do rukou jeho veličenstva, dostat stůj co stůj. Co nejdříve, rozumíš?“ Graf neváhal a začal rychle psát na pergamenový arch.

„Ano, grafe.“

„Jsi odpočatý?“

„Cítím se docela čerstvě.“

„Dobrá, protože se asi moc nevyspíš. Vyrazíš ihned. Jak dlouho ti trvala cesta sem?“ zeptal se graf skoro řečnicky, protože datum odeslání i žádaná doba doručení byla součástí lejstra.

„Osm dnů, pane.“

„Máš čtyři. Polovina času, dvojnásob peněz.“ Graf dopsal, chvíli počkal, aby inkoust zaschl, pak dopis sroloval a zapečetil. „Na, tu máš. A teď jdi, času není nazbyt.“ natáhl ruku s dopisem opatřeným rodovým erbem Kastellů.

„Čtyři dny? Víte, že žádáte takřka nemožné?“

„Žádám, co je nezbytně nutné. Teď běž. Vezmi nejčerstvějšího hřebce a uháněj, i kdyby ti měl pojít pod nohama! Snad ti musí být jasné, že nic důležitějšího jsi nikdy nedoručoval a i kdyby nebylo, tak ti to teď říkám! Budoucnost celého Anhaltu je v sázce a jediné naše štěstí je, že Novgorod je odtud ještě o několik dnů cesty dál!“ vyštěkl graf a lejstro svobodnému pánu doslova vrazil do rukou. Na to už se Johannes nezmohl víc než na zasalutování a vyrazil ze dveří tak, jako ještě nikdo před ním. Graf by byl přísahal, že ve vzduchu byla ještě dobrou minutu cítit spálená kůže podrážek.

***

Jen o pár minut později z hradní brány jako blesk vystřelil plnokrevný hnědák a zamířil na sever směrem do Anhaltského vnitrozemí po cestě vedoucí do Saarenheimu a Altburgu. Rozhodně ale nebyl jediný, kdo té noci ve spěchu opustil hrad. O něco málo později vyjel z hradu další jezdec, tentokrát však na opačnou stranu, směrem ke Galacii – a Gorodině.