Epilog 1418: Novgorod

Devět dnů. Devět deštivých, zablácených a v závěru i zasněžených dnů překotného úprku z Eulenburgu do Novgorodu. Ivan Aleksandrovič Gněvnyj projel západní branou města a téměř zakončil cestu, která obyčejně trvá minimálně dva týdny, a to pouze když jsou cesty v dobrém stavu – tedy nerozbité, nerozblácené a nezasněžené – a kterou on, králův zvěd, zvládl za devět dnů. Rekordní čas, jenž bogužel nebylo kam zapsat, protože knihu rekordů ještě nikdo nevynalezl.

Stálo ho to přinejmenším pár kilo tělesné váhy a dost pravděpodobně i jednoho prvotřídního hnědáka, ale zvládl to, ačkoliv si pořád myslel, že to, co viděl, mu král neuvěří a nechá ho na místě setnout. Byl na smrt vyčerpaný, smradlavý a špinavý tak, že nebyl k poznání, ale přesto, či spíše právě proto, v sobě našel dost sil, aby si vyřval cestu až ke králi, a přitom stihl poplivat bahnem vykulené oficíry, kteří ani za živého Boga netušili která bije. Kdo taky kdy kdy viděl, aby takový kus koncentrovaného bahna a smradu jezdil na koni, natož aby se mermomocí dožadoval audience u hlavy pomazané.

O hodinu později, stále unaveného, avšak již čistého a umytého Ivana přijal král Nikolaj. Nikolaj Vasiljevič Dragunov nebyl zrovna typický Dragunovec – jeho otec Vasilev byla hora masa a kostí, před kterou si kdekdo připadal jako trpaslík, otec jeho otce byl ze stejného těsta – nicméně Nikolaj se v tomto ohledu zrovna nepotatil. Nedostatek tělesné hmoty však doháněl bystrou myslí a prohnaností, která byla mnohdy děsivější než Aleksandrova hromada svalů.

Když Ivan vešel do trůnního sálu, v první vteřině ho přepadla vlna paniky, která ho nutila vzít nohy na ramena co nejdál z Gorodiny, protože svědectví, které se chystá říct, je jisto jistě rozsudek vlastní smrti. Na vteřinu se zarazil, krátce se nadechl, aby si připomněl, že není žádný balík z náhodné díry kdesi uprostřed ničeho, nýbrž příslušník Inkvizice Edinojgo a Istinojgo Boga a vysoce postavený králův zvěd, a rázným krokem došel k trůnu.

„Můj pane, děkuji za brzké přijetí.“ Začal neutrálně Ivan.

„Přejdi rovnou k věci, když mi řekli, jak ses s hnal až Altgradu, musí to být důležité.“

Ivan jen krátce přikývl, nepatrně pokrčil rameny a naposledy se nadechl, aby si dodal odvahy. Pak spustil. Nikolaj po celou dobu nehnul ani brvou, na nic se neptal a nechal ho mluvit, ale Ivan v jeho očích během letmých pohledů zahlédl velmi pestrou paletu emocí a nevyřčených slov od poněkud nevěřícného „To snad nemyslí vážně?“ když začal popisovat nálezy z místa dopadu přes mírně rozhořčené „Cože? Co tu na mě ten šupák zkouší?!“ při popisu lehce okultní sedánky na Eulenburgské baště až po ohnivé a velmi přímočaré „HEREZE!“ když se Ivan konečně dostal k událostem následujících po ní a k setkání s mimozemským plavidlem, načež dal Ivana bez mrknutí oka zavřít, aby se trochu vzpamatoval z blouznění o dlouhé cestě.

Po dvou dnech si nechal přivést Ivana do komnat a k rozhovoru si přizval Andreje Arkadije, nejlepšího lovce mágů v Novgorodu a odborníka na výslechy známého zejména svým umem dostat z kohokoliv přiznání k herezi i za předpokladu, že ten někdo celý život sekal cyrilici, jak zákon káže, aby se mu při té příležitosti podíval do hlavy. Po dvou hodinách intenzivního výslechu ovšem nezbylo lovci než konstatovat, že Ivan skutečně nelže a všechno co popsal, se s největší pravděpodobností do puntíku stalo. Nedokázal si totiž představit mysl tak chorou, aby něco takového dokázala sama vymyslet, a ještě přesvědčit Ivana, že je to jeho vlastní paměť.

„Pokud skutečně nelže, je možné, že ti heretičtí nezemšťani budou i někde v Gorodině. Co máte hledat jsi už zjistil, tak se do toho dejte – a začněte přímo tady, v paláci. A na univerzitě v Orenburgu. Chci je předvést do paláce k výslechu. Do posledního!“