Ocelová trojice

Ocelovou trojici tvoří tři božstva: Gunnar, Sigur a Irunn, kteří jsou uctíváni zejména na území Anhaltu. Trojice je ale hlavním náboženstvím pevninské části Lodaru a je hojně uctívána i v Galacii a ve Freiwoldu kolem hranice s Anhaltem. Hlavní církví Trojice je Jednota, uznávaná jako jediná oficiální církev v Anhaltu a Lodaru, kde má výsadní postavení, uznávána je ale i ve Freiwoldském pohraničí a některá vévodství a knížectví Galacie, Marny či Navairre.

Každému z bohů Trojice jsou přisouzeny odlišné aspekty, avšak jedno mají společné – všichni tři jsou vyobrazováni v nadlidské velikosti a jejich těla jsou pokryta kůží ze stříbřitého kovu. Barvami Trojice jsou bílá a rudá, které jsou doplňované kovy či barvami v barvách kovů – stříbrná, zlatá, měděná, bronzová atd.

Stvoření světa

Věřící trojice věří, že svět byl na počátku věků stvořen z plamene, nekonečné výhně, která byla přetavena ve svět, Terru. Nad ním se poté zatáhla první oblaka a dala světu vláhu a živé bytosti – avšak první obyvatelé nebyli jen z masa, kostí a kůže tak jako lidé nebo další tvorové. Po zrození světa na něm žili i ti, kteří přišli z ohně a pomáhali jej formovat – první bohové, mezi nimiž byli i Gunnar a Friggen, kteří později zplodili své dva potomky, Sigura a Irunn.

Na počátku oceloví bozi vládli světu společně – jejich poslání bylo udržovat svět v rovnováze a řádu. Vzdorovat silám chaosu, nutkání, vábení, které nahlodává mysl. Avšak brzy se ukázalo, že chaosu se podařilo přesně to – zasít pochybnost a strach, zášť a rozkol, a namísto toho, aby bohové pečovali o Terru, začali se přít – o to, kdo je důležitější, mocnější, kdo komu způsobil více křivd a vůči komu, a konečně, kdo bude světu vládnout a kdo z něj bude mít víc užitku na úkor ostatních – téměř jako by většina z nich na své poslání zapomněla. Vzájemné pře se stupňovaly tak dlouho, dokud nepřerostly v První bitvu.

První bitva

První bitva, první – a poslední konflikt mezi bohy, který uvrhl svět do temnoty. Bohové se začali rvát o moc mezi sebou, a jen pramálu z nich skutečně záleželo na jejich prvotním poslání – dbát na to, aby byla Terra v rovnováze, udržovat řád, aby svět nepropadl chaosu. Poslední, kteří viděli, co je špatně, byli Gunnar, Friggen a jejich děti. Snažili se ostatní zadržet, aby přestali se svými malichernostmi, ale marně – a když se později Bohové postavili proti sobě navzájem, oni byli poslední, kteří se skutečně zajímali o Terru. Ačkoliv se jim podařilo v Poslední bitvě zvítězit, jejich úsilí si vybralo své oběti:

Friggen byla zajata svými nepřáteli. Ti se jí zmocnili a zlou kletbou zlomili její mysl. Zprvu se zdálo, že je vše v pořádku, dokud se nepokusila zabít Gunnara, svého chotě. Aby Sigur zachránil svého otce, vložil se do jejího zrádného útoku a byl pohlcen věčným plamenem, který proměnil jeho ocelové tělo v čistý oheň. I přesto Sigurovu oběť tato zrada stála Gunnara jeho levou ruku. Nakonec se mu s vypětím sil podařilo Friggun udolat a její bezvládné tělo uložil v nejhlubším moři. Irunn v důsledku zranění z bitvy upadla do věčného spánku a když bylo po všem, Gunnar ji uložil do země, aby z ní mohla načerpat sílu, a sám oslaben odešel na nebesa.

Z Friggen se stala Ta, o níž se nemluví a zbytek božstev upadl do zapomnění docela. Věk bohů skončil a nastal věk lidí, temna a chaosu. Trojice ze svého odpočinku uložila lidem ten nejtěžší úkol: Udržovat řád, aby nepřevládl chaos, avšak malichernost a ješitnost lidí je ještě horší a úkol o to těžší. Proto svým vyvoleným dává dary, alespoň část své moci, kterou zrovna mohou postrádat, aby ostatní snáze přesvědčili o důležitosti jejich poslání.

Božstva

Gunnar

Gunnar, praotec světa a ochránce, kterého Anhaltští berou za svého. Bůh války a vítězství, odvahy, síly, vládne ohněm, hromy a blesky. Je vyobrazován coby statný válečník s dlouhými vlasy a mohutným plnovousem. Nemá levou ruku, o kterou přišel v První bitvě, avšak podle příběhů je schopen si nechat dorůst ruku z čistého ohně, kterou v boji rozsévá zkázu v řadách jeho nepřátel. V pravé třímá legendární Gunnarovo kopí, kterým vládne blesky, v levé plamenné kladivo.

Vyobrazován je pouze v prostých kalhotech, nebo zcela nahý. V boji bývá vyobrazován na válečném voze taženém párem statných býků, který dokáže táhnout Gunnara doslova kamkoliv, nejen po zemi, ale i po hladině vody či vzduchem. Právě nebesa jsou Gunnarovou sférou, z níž hledí na Terru, a kam se odebral po První bitvě, a odkud sestoupí, aby při Poslední bitvě rozdrtil své nepřátele.

Sigur

Sigur, Gunnarův prvorozený, bůh spravedlnosti a cti, moudrosti, ochránce a patron všech, kteří dbají na dodržování zákonů a pořádku. Po svém otci podědil vládu nad ohněm. Je zobrazován jako mladý muž v plné síle oděný ve zbroji a ozbrojen obouručním mečem, jehož čepel je tvořena plameny. Podle legend jeho meč dokáže rozseknout každý svár, nespravedlnost a zlo, které by chtělo narušit zaběhlé tradice a pořádek.

V důsledku oběti během První bitvy v níž se Sigur obětoval, se jeho tělo stalo čistým ohněm, který pálí nepřátele a rozdmýchává odvahu v srdcích těch, kteří jim musí čelit, přičemž po sobě zanechal pouze planoucí meč, který doposud plane zabodnutý do země v Erfurtu. Podle legendy se vrátí jako bytost stvořená pouze z plamenů, ochránce Terry v Poslední bitvě. Je božím soudcem, okem, které nikdy nespí a skrze plameny vidí nepravosti, které se na Teře dějí.

To je mimo jiné příčina části anhaltské pověrčivosti – tam, kde svítí světlo, jehož zdrojem je oheň, se nemohou dít nepravosti, protože je vidí jejich bůh (včetně Slunce, kterou považují za ohnivou kouli). To je mimo jiné důvod toho, proč v Anhaltu tolik kvete byznys se svíčkami a dalším osvětlením zahrnujícím oheň, a proč se věří, že nejrůznější nepravosti se dějí výhradně v noci a po tmě, protože jen tehdy je jejich bůh nevidí.

Irunn

Irunn, dcera Gunnarova. Pokud je Gunnar bůh války a destrukce a Sigur udržovatel, potom je Irunn bohyní stvoření, lásky, plodnosti, krásy, ochránkyně života a míru. Tvrdí se o ní, že její kráse se žádná žena na Teře nevyrovná, její vlasy z dáli vypadají jako nejplnější zlaté klasy a požehnání v jejím jménu údajně zázračně léči i nejvážnější nemoci.

Vyobrazována bývá jako prostá zlatovlasá žena v bílých šatech nosící na hrudi amulet ve tvaru jednoduchého kříže. Irunn je spojena se zemí, do níž se po První bitvě odebrala k věčnému spánku, aby jí dala svoji sílu a plodnost. Podle legendy se z něj probudí v době největší nouze, Poslední bitvy, kdy opět povstane, aby ochránila Terru před nejhorším.

Ta, o níž se nemluví

Snad každá víra má svého antagonistu, tabu, o kterém se nemluví. V případě Ocelové trojice to je Friggen, Gunnarova žena a zrádkyně, která se jej v První bitvě pokusila zabít poté, co sama byla zajata a prokleta nepřáteli – avšak v Anhaltu skončila téměř totožně jako ostatní bohové z První bitvy – v zapomenutí, jako Ta, o níž se nemluví.

Friggen je, respektive byla, bytostně spjata s moudrostí a věděním, klidem a rozvahou. Osud ji však propojil se zradou, prokletím a hlubokým mořem – což je pro Anhaltské nešťastné znamení, neboť věří, že v něm pořád ještě někde je a může věřícím Trojice v pomstě přivodit neštěstí a stáhnout jejich duše k sobě. To je rovněž důvod, proč v Anhaltu není mnoho námořníků a na lidi, kteří žijí mořem je často nahlíženo s opatrností až despektem.

Jednota

Einheit, Jednota je největší církev Trojice, která veskrz vychází z Anhaltských hodnot, zejména smyslu pro čest, tradice a pořádek. Jednota nemá jednoho vůdce, nýbrž Koncil pěti představených, kde Jednota má dva zástupce a řády jednotlivých božstev po jednom a jejich sídlem je velechrám Trojice v Altburgu. Volba dvou zástupců Jednoty vychází zespodu:

Každý templ, klášter, lazaret či jiné svaté místo Jednoty má kolem sebe společenství kněžích, mnichů a dalších svatých mužů či žen, kteří se o dané místo starají. Ti si volí převora, který za chod takového místa zodpovídá. Každé společenství spravuje určité území kolem svatých míst, které dohromady tvoří svatou oblast zvanou Bereich. Tu vede Abarin, kterého volí kollegium všech převorů z dané oblasti. Více oblastí pohromadě se nazývá Reinland, do jejíhož čela Abarinové volí Grossabarin, a ti následně ze svého středu dva zástupce do Koncilu spravujícího celou církev. Všechny tyto hodnosti jsou drženy doživotně, případně dokud církevní hodnostář sám neodstoupí – zpravidla stářím či nemohoucností.

Kněží Jednoty jsou zasvěceni celé Trojici a jejich hlavním posláním je starat se o duchovní život následovníků Trojice, vést modlitby ve jménu svých bohů, dodržovat tradice a svátky, vítat novorozeňata, žehnat zemřelým, oddávat novomanžele a tak dále. Většina kněžích Trojice, si moc nepotrpí na písemnosti co se týče jejich víry – ačkoliv prakticky všichni z nich umí číst, psát a počítat (stejně jako řada dalších Anhalťanů). Jednota uznává několik svazků sebraných příběhů o svých bozích, avšak to skutečně důležité jsou pro kněze Trojice tradice a rituály, kterými následovníci jejich bohů žijí, a které z příběhů o bozích vycházejí. Právě tyto tradice se snaží udržovat a předávat dál, protože to je podle přesvědčení kněžích jasně vytyčená cesta, která brání upadnutí v chaos a zmatek, což jsou jedny z nejhorších věcí, které se věřícímu Trojice mohou stát.

I kláštery jsou v podání Jednoty celkem praktické a velká část klášterní řehole se dotýká vaření piva a pomáhání potřebným. Ačkoliv prakticky každý klášter má knihovnu a mnichy zabývající se šířením knih, jako vzdělávací instituce funguje spíše výjimečně. Nabízí vzdělání poddaným i soukromé učitele šlechticům, avšak v Anhaltu funguje poměrně rozvinutý vzdělávací systém, takže kláštery Trojice takto působí hlavně na severu v Lodaru, kde se snaží pozvedávat úroveň tamního obyvatelstva a pozdvihnout jej z Freiwoldské minulosti.

Prostý kněz či mnich Jednoty nosí bílé roucho s rudou kápí či pelerínou a zlatý valknut, přičemž si potrpí i na další doplňky v rudé barvě, jako jsou tašvice, stejně tak roucha mohou být mírně zdobeny rudou nití. Pokud se stane Převorem, může své roucho zdobit ornamenty z měděné nitě – čím déle je ve svém postu, tím zdobnější jeho roucho je. Podobně je roucho Abarina zdobeno stříbrnou nití a roucho Grossabarina zlatem.

Posvátná místa

Věřící Trojice potažmo Jednota si příliš nezakládá na mohutných chrámech. Místa víry, kam se věřící mohou chodit modlit jsou často pod širým nebem.

Svatyně

Nejmenší posvátné místo – svatyně – je obvykle tvořena posvátnou půdou, která je nějakým způsobem spojena s Trojicí, a příbytkem kněze, který se o ni stará. Výjimečně bývá součástí svatyně i malá kaple. Velmi často jsou k nalezení poblíž malých sídel, kde nežije mnoho lidí.

Templ

Velká posvátná místa – chrámy a velechrámy, v nichž se mohou konat obřady a ceremonie pro velké množství lidí. Často mají obě části – jak otevřenou pod širým nebem, tak uzavřenou pod střechou. Kolem chrámů se sdružuje více života, a kromě převora v něm žije větší množství kněžích a laiků, kteří se o něj starají. Chrámy mohou být obehnány zdí a mohou k nim patřit i přilehlé polnosti.

Kloster

Kláštery, sídla mnichů Trojice. Součástí kláštera bývá svatyně či templ, hlavní účel kláštera je ale jiný: Jednak v nich mnichové shromažďují knihy o svých bozích, Teře (zejména její historii) a dalším lidském poznání světa kolem, jednak je součástí kláštera i škola pro laiky, v níž se může vzdělávat prostý lid. A v neposlední řadě jsou jeho součástí i polnosti, z nichž stojí za zmínku zejména chmelnice a vinice, z jejichž úrody mniši vyrábí pivo a víno.

Eisenbaum

Posvátné stromy Trojice, takzvané železostromy, na první pohled nevypadají nijak odlišně od běžného stromu, avšak je prakticky nemožné je pokácet běžnou cestou (tedy sekerou či pilou) a blesk či oheň s jejich kmenem rovněž mnoho neudělá. Je to díky tomu, že jejich dřevo a kůra obsahují velké množství kovu, čímž věřícím Trojice připomínají jejich vlastní bohy, jejichž těla jsou tvořena kovem. Železostromy jsou vzácné a pro věřící a kněze Trojice (stejně jako pro kněží zasvěcených přímo jakémukoliv bohu Trojice) jsou posvátné natolik, že jejich přítomnost je důvodem k založení alespoň svatyně, ne-li rovnou chrámu.

Zasvěcené řády

Ne všichni kněží náleží Trojici. Každý z bohů má svůj řád (či rovnou několik řádů), a ačkoliv jejich členové uctívají celou Trojici, vždy jsou zasvěceni pouze jednomu z nich.

Tordanreng

Tordanreng, Kruh hromu, je řád Gunnarových kněží. Územně se dělí mezi jednotlivé kruhy, rengy vázané ke konkrétnímu městu či místu, přičemž každému rengu velí Gunnarův Vyvolený, který reng buď založil, nebo mu velení nad ním bylo předáno předešlým Vyvoleným. Každý představený Vyvolený zastupuje svůj reng na sněmech Tordanrengu, kde sněm společně rokuje a rozhoduje o věcech náležících pouze sněmu – například kdo bude reprezentovat Tordanreng v představenstvu Jednoty.

Uvnitř každého rengu je několik kast: Učedník je prvním z nich a technicky není plnohodnotným členem kruhu. Nejnižší kasta zahrnuje všechny, kteří prošli vstupní zkouškou a prochází výcvikem, aby mohli být zasvěceni. Učení, kterým musí projít je dlouhé a náročné. Kromě základního vzdělání a náboženství se učí jak historii Anhaltu, tak výcviku ve zbrani a taktice, protože to jsou i Gunnarovi kněží, kdo v první linii vedou anhaltská vojska proti nepříteli.

Kněží a Vyvolení

Po zasvěcení se učedníci stávají bratry a sestrami hromu, řádovými členy rengu se všemi právy a pravomocemi jim příslušejícím. Členové rengu jej pomáhají udržovat v chodu, přičemž každý má svou roli. Obzvláště důležití jsou kováři a rytci. Kováři vyrábí a udržují zbraně a zbroje členů, jejich hlavním posláním je rituální výroba posvátných kopí a kladiv. Poslání rytců je oproti tomu jiné – rytci sbírají příběhy, písně, legendy, udržují je a zapisují je. Kromě papíru a pergamenu je především ryjí do zbraní či soch – a jsou to právě rytci, kteří mohou do kůže ostatních vyrývat pouť jejich života ve formě tetování.

Nad bratry a sestrami stojí převoři, hospodáři rengu řídící jeho vnitřní chod. Nejvyšším stupněm hierarchie jsou Gunnarovi Vyvolení. Každý Vyvolený vládne Gunnarovou mocí. Nikdo bez Gunnarova daru se jím nemůže stát a naopak ten, který byl obdařen je prakticky předurčen k tomu, aby se jím stal.

Kněze, který zasvětil svůj život Gunnarovi není těžké poznat. Kněz či kněžka chodí v běžném životě v bílém rouchu, jehož levý rukáv je zdoben plameny. Čím výše plameny sahají, tím déle kněz strávil ve své současné kastě. Čím jsou zdobnější, tím vyšší kasta. Každý člen rengu má rovněž privilegium zdobit své tělo tetováním vyobrazující úspěchy na jejich cestě životem. Po svém zasvěcení obdrží kněz své kopí, o které se stará a praktický jej nepouští z ruky a v průběhu svého života jej zdobí rytinami blesků.

V boji kněze poznáte podle podle jeho zbroje, kopí a často vůdčí pozice. Velká část výcviku kněze se sestává ze zdatnosti v boji a ti, kteří se dožijí svého zasvěcení jsou více než vycvičení k tomu, aby dokázali na bojišti rozsévat zkázu a podporovat morálku svého vojska. Specifikum Gunnarova kněze je, že čím výše stoupá v hierarchii, tím méně nosí zbroje. Zatímco zasvěcení bratři a sestry často chodí v tradičních zbrojích, vyvolení chodí do bitvy prakticky nazí, vyzbrojení kopím či posvátným kladivem, které je umožněno nosit pouze Vyvoleným. Důsledkem tohoto specifika je, že čím starší a výše postavený Gunnarův kněz, tím více jizev a šrámů má (a naopak prstů, očí či končetin nemá).

Sigurovy řády

Sigurovi následovníci se sdružují v řádech zasvěcených jejich bohu. Řády jsou náboženské organizace, které často vlastní nebo spravují půdu, na níž stojí jejich kláštery, hrady a pevnosti. Řád může založit klerik či rytíř požehnaný Sigurovou mocí, jeho založení musí schválit jak konkláve velmistrů ostatních řádů, tak Pětice, vedení Jednoty. Specifikem každého řádu je jeho poslání, za nímž byl řád založen – v základu se regule řádů příliš neliší, nicméně je to právě poslání, které určuje jeho další práva a povinnosti. Řád chránící pohraničí od děsů z černých zemí se bude lišit od řádu, jehož posláním je primárně odhalovat a trestat herezi.

Hierarchie

Řády disponují hierarchií, která určuje posloupnost velení a odpovědnost za tu kterou kompetenci. Hierarchická struktura se může lišit řád od řádu, ale zpravidla má každý řád svoji kapitulu, kterou vede Kommandant General a sbor vysokých důstojníků, kteří mají na starost jednotlivé části řádu. To například mohou být tito:

Grosskommandant, zástupce Generala
Hauptjustikar, nejvyšší soudce řádu a znalec jeho regulí
Buchhalter, řádový pokladní
Quartiermeister, vrchní proviantmistr

Pokud řád vlastní či spravuje půdu, nazývá se takové území Ordensland a jeho správcem je Landkommandant. Řádové město, Ordensstadt má na starosti Stadtkommandant. Každé území a město má, podobně jako kapitula, svoje důstojníky spravující jednotlivé části řádu. Nejnižší jednotkou řádu je komenda (Kommende), které velí Kommandant. Sídlem komendy může být pevnost, hrad, chrám, opevněný dvorec či jiná budova vlastněná řádem, od jejíž velikosti se odvíjí i velikost, význam a účel samotné komendy. Řády mohou být různě veliké – ty největší spravují rozsáhlá území, ty nejmenší se sestávají pouze z jedné komendy, která je potom i kapitulou řádu.

Erb a insignie

Každý řád má svůj erb, kterým se identifikuje, barvy, do nichž se řádoví členové oblékají, a insignie pro jednotlivé posty v řádové hierarchii. Častou symbolikou řádů je Sigurův obouruční meč.

Některé ze Sigurových řádů a jejich poslání

Řád Sigurových věrných z Klattau

Řád chránící hranici s černou zemí na jihozápadě Anhaltu

Rytíři planoucího meče

Řád hlídající hranici s černou zemí na severozápadě Anhaltu

Řád věčného plamene Erfurtského

Řád střežící hlavní Sigurův chrám v Anhaltu

Řád čistého ohně

Řád dohlížející na dodržování zákonů o magii a alchymii

Rytíři a klerici

Členové řádu se dělí na rytíře a kleriky, kteří se mezi sebou oslovují bratře či sestro, případně hodností (či kombinací obého, například “bratře komture”). Rytíři jsou “svaly” řádu, jejich údělem je ve zkratce ochrana řádu a jeho půdy, stejně jako čehokoliv dalšího, co se v rámci svého řádu zavázal ochraňovat. Tvoří páteř řádového vojska. Kleriky je možné naopak považovat za “mozek” řádu, starají se o knihovny, vzdělanost a její předávání dál. Hodnosti a posty v řádu mohou (až na několik málo výjimek) zastávat bez rozdílu jak rytíři, tak klerici. Ani jedna ze dvou skupin ale není zcela neschopná v údělu té druhé. Každý klerik má za sebou výcvik v boji a taktice, stejně tak každý rytíř není analfabetem, který nezvládne čtení, psaní a počty. Rozdíl přichází až v dalším zaměření, kde každý napíná své snahy jiným směrem.

Ať rytíř či klerik, jedno mají společné – úctu k tradicím, regulím a až rigidním lpěním na nich, což způsobuje, že Sigurovy řády zejména v Anhaltu připomínají doby minulé. Řádové zvyklosti se v průběhu doby mění jen minimálně, což mimo jiné znamená, že členové řádu stále nosí těžké zbroje a používají masivní štíty, tradiční dlouhé či jednoruční meče namísto modernějších zweihanderů, katzbalgerů či shiavon odpovídajících současné výzbroji Anhaltské armády. Střelné zbraně jsou prakticky tabu, palné zbraně jsou velmi výjimečné a to pouze v řádech, kde se jejich užívání nerovná porušení regulí.

I přes toto zjevné zpátečnictví se řádům dostává respektu – zejména v Anhaltu. Jakkoliv země kráčí vstříc zářné budoucnosti, k níž mu dozajista pomůže um jeho vědců a inženýrů, žádný správný Anhalťan by neměl zapomínat na kořeny, na nichž jeho země stojí, smysl pro čest, spravedlnost a tradice. Černé země rovněž ukazují, že stále existují hrozby, s nimiž si kule posledních gewehrů neporadí – na rozdíl od rytíře třímajícího obouruční meč.

Noviciát a kláštery

Sigurovi následovníci, kteří se chtějí přidat k řádu, musí projít noviciátem. Podmínky pro vstup do řádu se mohou různit, nicméně noviciát se vždy skládá ze dvou částí. První částí je řeholní, odehrává se obvykle v řádovém klášteře či komendě (pokud řád nedisponuje klášterem). Během této části novicové a novicky neopouští půdu kláštera, prochází základním výcvikem a vzděláním a připravují se na svoji budoucí úlohu v řádu.

Druhá část je pážecí. Novic musí najít člena řádu, který jej přijme do svých služeb coby své páže a učedníka. Po jeho boku může opustit klášter či komendu. Novic členovi řádu slouží a pomáhá, naopak člen řádu je pro jeho novice mentorem, který osobně dohlíží na to, aby novic zdárně dokončil druhou část výcviku. Rovněž má zásadní podíl na rozhodnutí, zda bude novic do řádu přijat či nikoliv. Zda musí být daný člen řádu z novicova kláštera či může jít o jakéhokoliv člena daného řádu závisí na jeho regulích.

Řádoví poddaní a ostatní služebníci

Na půdě spravovaném řádem žijí i další lidé, kteří ale nejsou jeho členy. Ti jsou vůči správci dané jednotky (komenda, ordensstadt či ordensland) buď v vztahu poddanském, který dále určují řádové regule, či je řád najímá do svých služeb za žold – což se týká zejména vojenské síly.

Sestry Iruniny

Kněžky zasvěcené Iruně patří k Sestrám Iruniným, špitálnímu společenství, jehož posláním je posvátnost života. Sestry Iruniny jsou relativně volným společenstvím, které přebývá ve špitálech zvaných bruteráty, v jehož čele stojí Ehrenmutter, ctihodná matka.

Posláním sesterstva je pomáhat tam, kde je potřeba. Starat se o nuzáky, veterány, siroty. Jejich niterným posláním je ale chránit život. Přivádět na svět nové duše a pomáhat těm, kteří je sami přivést nemohou. Dávat svému společenství a celé společnosti silné syny a dcery.

Sesterstvo do svých řad navzdory názvu přijímá jak ženy, tak muže – avšak jak název napovídá, jsou to pouze ženy, které mají ve společenství zásadní postavení. Aby se žena stala sestrou Iruninou, musí se do sesterstva dostat zpravidla v mladém věku – bezdětná a schopna počít, či se do něj narodit a zůstat v něm.

Töchter

Dcery, Tochter, jsou dívky starší šesti let, které ještě nepočaly dítě. Nejmladší členky bruterátního společenství, jejichž povinnost je dvojí – pomáhat, kde to jen jde, a učit se. Každá dcera projde základním vzděláním: Zpočátku tím úplně základním, později se začne učit byliny a životu na polnostech v okolí bruterátu. Později se učí jak léčit nejen lidi, ale i zvířata, včetně asistence u porodů, a často se učí i umění lučby. A samozřejmě se učí i to, jak žít podle hodnot Irunn, jejích paní a ochranitelky a jsou připravovány na život v sesterstvu znalostí jeho rituálů.

Dcery přestávají být dcerami ve chvíli, kdy porodí své první dítě vzešlé z přechodového rituálu. První početí je pro sesterstvo posvátné, a ačkoliv dcerám je od jistého věku dovoleno mít styk s mužem, první početí je vyhrazeno rituálu.

Schwester Inkubantin

Jakmile Tochter coby prvorodička (Erstegeboren) odchová své prvorozeně do dvou let věku, stává se z ní Schwester Inkubantin, sestra inkubátorka. Jejím posláním je pomáhat. Starat se o přidělenou část bruterátu a zajišťovat její každodenní chod – to často znamená starat se o nuzáky a nemocné, siroty a další, kteří se uchylují k bruterátům pro pomoc. Druhým posláním je posvátné početí, které může vykonat, aby ve jménu Iruny dala dítě bruterátu.

Jedním z údělů, které Sestra musí za svůj život vykonat, je cesta milosrdenství. Musí opustit svůj bruterát, aby na Teře mohla šířit dobrou vůli Irunn. Aby během této osobní misie mohla pomáhat tam, kde je to potřeba, protože svět není ohraničený zdmi a polnostmi jejího bruterátu, sahá mnohem dál. Tato cesta trvá přinejmenším rok, může ale trvat i delší dobu – stejně jako může Sestra za svůj život tuto cestu podniknout vícekrát.

Brutmutter

Ve chvíli, kdy sestra již nemůže, nebo po dovršení pětatřicet let nechce počít dítě, stává se matkou, Brutmutter. Její úlohou se stává vedení výchovy dětí, infantů, stejně jako vedení jednotlivých částí bruterátu – sirotčince, lazaretu, porodnice, chrámu, polností a tak dále. Matka, která stojí v čele takové části se nazývá Hauptmutter.

Brutmutter se schází jednou za čtyři roky se všemi dalšími sestrami bruterátu během Brutmutteringu (laicky řečeno líhňování). Na něm volí do svého čela ctihodnou matku, Ehrenmutter. Jejím úkolem je vést bruterát a starat se o to, aby plnil své poslání. Ctihodné matky se jednou za dva roky schází na Mutteratu, kde si předávají rady, poznatky a případně volí svojí zástupkyni v koncilu Jednoty.

Muži

Zvláštní kastu sesterstva tvoří muži, kteří se nazývají Progenitoren (muž je oslovován jako bratr Progenitor). V rámci obce běžně spí a většinou i žijí odděleně od žen, pokud si jej nějaká ze Sester nevybere, aby lehával spolu s ní. Jejich úlohou je pomáhat v bruterátu, podílet se na výchově infantů (aby caparti viděli, že svět není jen plný ženských) a ve službách v chrámu, pracovat na polnostech a v případě nouze chránit chrám vlastním životem. Jejich pravým účelem je ovšem posvátné početí – pokud jsou k tomu některou ze sester vybráni a oni následně tuto volbu stvrdí.

Progenitoren jsou synové některé ze Sester, kteří se rozhodli zůstat v klášteře, výjimečně bezdětný muž, který je přijat vstupní zkouškou. Jejich hodnoty jsou velmi podobné zbytku sesterstva, avšak jejich zvyky a rituály odlišné. Mezi sebou jsou mnohem soutěživější, než sestry a řada jejich zvyků se soustředí na udržování zdraví těla a ducha. V jejich čele stojí Primogen, vítěz klání, které se koná během Brutmutteringu a účastnit se ho může kterýkoliv muž obce.

Posvátnost početí

Sesterstvo má řadu rituálů, tím nejdůležitějším je ovšem rituál početí, což dvojnásob platí pro Tochter, které mají vstoupit mezi Erstegeboren. Ve společenství není zakázán sex mezi ženami a muži – s tím, že ženy jsou ty, které si vybírají mezi muži toho, se kterým budou lehávat – nicméně početí je vyhrazeno pouze společným rituálům.

Věří se, že děti zrozené posvátným početím jsou čisté krve, které dala požehnání Irunn. Infanti bruterátu vzešlí z posvátného početí jsou tak mohou být adoptováni šlechtici, kteří z nějakého důvodu nemohou mít děti a starší sestry a primogenitoři mohou se šlechticem či šlechtičnou vstoupit do legitimního manželství, aniž by rod byl dehonestován svazkem s plebejcem.

Svobodná vůle

Na rozdíl od Sigurových řádů, z jejichž povinností vás vyváže až smrt (nebo exkomunikace, což je často jedno a totéž), každá sestra či bratr má možnost vzdát se svých práv a povinností vůči klášteru a svobodně z něj odejít. Členové společenství nejsou vázáni doživotně – avšak sester či bratří, které klášter nadobro opustí je ve výsledku relativně málo.